Čaroděj OZ (Lubomír Drožď)
*22. 8. 1955

Čaroděj OZ (vlastním jménem Lubomír Drožď) je tvůrce z okruhu československého undergroundu. Pod tímto a řadou jiných pseudonymů (Blumfeld S.M., Homeless & Hungry, Řehoř Samsa a další) je znám jako autor filmů, novinář, spisovatel, esejista a překladatel.

Narodil se roku 1955 v Praze v rodině spjaté s kinematografií. Jeho matka pracovala v 60. a 70. letech jako vedoucí kina Vesna v Praze-Strašnicích a jeho pradědeček z matčiny strany vlastnil pojízdné kino. Od roku 1970 studoval na gymnáziu, po třech letech přešel na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, obor malba. Po absolutoriu střední školy opakovaně nebyl z politických důvodů přijat na AVU a UMPRUM. Po dvou neúspěšných pokusech o emigraci a dobrovolném pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, který mu měl zajistit modrou knížku, se v roce 1977 usadil na chalupě v Podbezdězí. Několik let byl dobrovolně nezaměstnaný, později se živil odečítáním dat meteostanice nebo jako kreslič map pro Geologický ústav. V této době začal jeho literárně-publicistický odpor vůči režimu. Vydával vlastní samizdatové časopisy (Opium pro Lid, Jen pro Blázny, Sado-Maso) a překlady knih s psychedelickou tematikou. V roce 1985 se stal na žádost Egona Bondyho jedním z redaktorů časopisu Vokno, po roce 1990 pak jeho šéfredaktorem. Publikoval v časopisech Mana, Baraka, Salon, Živel, revue Prostor, A2 a další. Překládá z angličtiny, píše eseje a sbírky povídek (Polykači ohně, Živel 2001; Peep Show, Petrov, 2001). Od roku 2004 pracoval na námětu a posléze scénáři filmu Tři sezóny v pekle (2009), který je inspirován mládím Egona Bondyho a jehož spoluscenáristou a režisérem je Tomáš Mašín. V roce 2013 dokončuje obsáhlý román Perplex – 1989/1489.

V letech 1979-85 se Čaroděj se skupinou přátel (mimo jiné Vladimír Gaar, Pavel Veselý, Tomáš Mazal, Irena Gosmanová) věnoval tvorbě hraných a hudebních filmů na formátu 8mm. Prvním z nich byl Popis jednoho zápasu (1979, nedochováno), smyčka z nalezeného rodinného filmu doplněná živým čtením. Vlastní hraný film začal připravovat v roce 1980, jeho dvorním kameramanem a střihačem se stal Vladimír Gaar (ve filmech uveden jako pan Karra) a protagonistou Pavel Veselý (Pablo de Sax). Později začal své filmy kamerovat a stříhat sám. Hotová díla doplňoval hudbou, mluveným komentářem či jinými doprovodnými texty, které se přehrávaly z magnetofonu v průběhu filmu. Zejména v několika prvních letech natáčel především spontánní a improvizovanou formou – začalo se tehdy, byla-li k dispozici kamera a dostatek herců. Realizace pak zabrala zpravidla jeden den a vycházela z několika načrtnutých nápadů – vše ostatní bylo otázkou spontánního dění. U pozdějších filmů Čaroděj předem dojednával produkci a herecké obsazení, většinou se však ve prospěch improvizace obešel bez psaných scénářů. V průběhu pěti let jeho filmy docházejí ke stále větší propracovanosti, která pravděpodobně vrcholí 1984 a téměř hodinovou, tři roky natáčenou road-movie Easy Rider OZ. Krom řady hraných filmů je i autorem několika videoklipů (vlastní skupina Hyeny, Precedens – Chladnu, chladneš; Co nám zbejvá, Plastic People: Ruka; Z kouta do kouta, Vrátí se). Poslední připravovaný film na motivy Stepního vlka Hermanna Hesse zůstal nedokončen poté, co mu byla v roce 1985 odcizena kamera. Po roce 1986 se jeho filmy promítaly sporadicky. Některé z nich byly převedeny v 80. letech na video a staly se součásti videomagazínu Vokno. Většina jeho tvorby byla digitálně zrestaurována v roce 2012 Centrem audiovizuálních studií FAMU.

Tématem Čarodějových filmů je především absurdní situace člověka a jeho touha po svobodě, která se uskutečňuje i skrze hru, jíž byla tvorba filmů samotných. Neméně výrazně je přítomen svébytný anti-konzumní postoj, který nebyl pouze kritikou socialistické reality, ale obecnějším poukazem na manipulující mechanismy jakékoliv společnosti. Do značné míry je skeptický vůči kultuře jako takové. Ve filmech objevujeme i rovinu ryze osobní. Lokace, rekvizity i herecké obsazení vypovídají o okolnostech vzniku, byť nejde o filmy deníkové. Příkladem může být Blahoslavený uklizeč (1980), který se odehrává v prostoru autorovy zahrady, v jámě vykopané pro budoucí bazén. Rekvizitami jsou předměty nalezené v domě, herci jsou přátelé, kteří přijeli o víkendu na návštěvu. Lokace se o rok později – jáma je již vykachlíčkovaná – objevuje ve filmech Sny toaletářovy (1980) a pak znovu ve filmu Nirvána (1982), kdy je bazén zakryt prkny a černou látkou. Také protagonisté Čarodějových filmů zůstávali ve svých občanských povoláních – např. opět ve filmu Blahoslavený uklizeč byl Pablo de Sax tou dobou skutečně zaměstnán jako uklizeč. V některých filmech je možné zahlédnout dobové společenské akce, jako jsou spartakiáda na Strahově, prvomájové oslavy v PKOJF, nebo vojenská přísaha na Staroměstském náměstí v Praze.

Protože na úzkých filmových formátech nebyl zvuk dostupný, Čaroděj jej doplňoval až v průběhu projekce. Ta díky tomu získávala značně performativní rozměr. Nahrávky byly přehrávány z pásek obsahujících dialogové, ruchové i hudební stopy. Šlo zpravidla o dvoustopý záznam, který autor sám na místě spouštěl, nebo proporčně upravoval dle obrazu. Synchronizace obrazu a zvuku probíhala na základě smluveného znamení s promítačem, na některých nahrávkách jsou přímo pokyny pro start obrazu. K synchronizaci také existoval zápis s dramaturgickými poznámkami o zvuku. Některé filmy byly opatřené předehrou, či předem nahraným úvodním slovem, jehož délka někdy překonala délku samotného filmu. Hudební doprovod velkou měrou pocházel z oblíbených nahrávek domácí sbírky (Patti Smith, Joy Division, The Cure, Gang of Four, Cabaret Voltaire a další), k několika filmům vznikla autorská hudba (skupiny Hyeny a Ovoce & Zelenina). Na tehdejší poměry pozoruhodné zvukové efekty natočil Čaroděj načerno ve filmových studiích Barrandov, kde shodou okolností jeden z jeho přátel pracoval jako uklizeč. Nahrávka, pro kterou byl použit syntezátor Asyz (na němž dříve nahrával i Zdeněk Liška), se stala vítaným zdrojem efektů pro několik dalších filmů.

Natáčení autorských filmů se v Čarodějově okruhu věnovala i řada dalších tvůrců, mj. Vladimír Gaar, Tomáš Mazal, Pavel Veselý, Jan Patrik Krásný, nebo Irena Gosmanová. Neformální skupina, která čítala mezi deseti a patnácti členy, po sobě v letech 1979-85 zanechala několik desítek filmů zcela mimo proudy oficiální i amatérské kinematografie. Prvopočátky Čarodějovy skupiny lze vystopovat na večírcích spojených s bytovými projekcemi rodinných filmů na konci 70. let. Z těchto večírků se posléze staly filmové festivaly, konající se každoročně v různých pražských i mimopražských bytech. Skupina vytvářela vlastní tvůrčí skupiny a produkční studia (Čarodějné filmy pro lid; Studio Mravných filmů, Pelc a Tyrolka, Pigi films, Jen pro blázny films; Crazy Video System; OZ comp.; Dejvické studio kinematografické; Nekonečné films/movies; Studio Aquarius; Pneumatický knedlík a řada dalších), vlastní festivaly (Filmový festival nepracujících [1979, 1981], Zlaté Brýle [1980-1985]), vlastní diváckou komunitu i vlastní ocenění (Zlaté brýle – nejlepší film, Zlatý Sürrek – nejsurrealističtější film, Zlatý Bruxelles – nejlepší koán [pozn. – pojmem koán byl označován žánr obrazové poémy], Plastický chrup – nejlepší práce s kamerou, Nová šlépěj – nové a objevné vyjádření). Filmy skupiny se později prostřednictvím různých kanálů promítaly v celém Československu, především v rámci bytových projekcí. Činnost filmového společenství je zdokumentována v samizdatovém almanachu Meliés (Vladimír Gaar, 1983), popis několika filmů a reportáže z undergroundových promítání se dále objevily v číslech samizdatového časopisu Vokno v letech 1981 a 1987.

Text: Alexandra Moralesová, Martin Blažíček
Poslední aktualizace: 19. 2. 2013

↓ více

Díla umělce

Čaroděj OZ, 1980 (foto: Pavel Veselý)

Další umělci

Pan Karra, Pigi