Ján Mančuška
*7. 4. 1972 – †1. 7. 2011

Ján Mančuška se narodil v Bratislavě, ale dětství již prožil v Praze, kde také vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu (obor nábytkářství). V roce 1991 byl přijat na Akademii výtvarných umění (Praha) do ateliéru kresby Jitky Svobodové. Během následujících let studoval v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolji a malby Vladimíra Skrepla. V roce 1992 založil spolu s dalšími tehdejšími studenty AVU, Tomášem Vaňkem, Josefem Bolfem a Janem Šerých, volnou skupinu Bezhlavý jezdec. Z absolventské práce Jána Mančušky (1998), v níž kombinoval vlastní malby se stavebnicovými kostkami Lego, bylo již zřejmé jeho směrování ke konceptuálnímu umění. Následovalo několik zahraničních studijních pobytů v Holandsku (The Centrum Beeldende Kunst, Rotterdam, 2000) a Rakousku (Neue Galerie, Graz, 2001). V roce 2003 byl poprvé nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Tehdy odborná porota zvolila Michala Pěchoučka, ale o Mančuškovi se hovořilo jako o vážném kandidátovi. Téhož roku odjel na stáž do Spojených států (The International Studio & Curatorial Program, New York, 2003), kde dostal nabídku na samostatnou výstavu v Galerii Andrew Kreps, jež se vzápětí stala jeho zastupitelskou galerií. Po návratu v roce 2004 byl znovu nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a vyhrál v konkurenci dalších pěti finalistů (Jiří Skála, Zbyněk Baladrán, Isabela Grosseová, Jana Kalinová a skupina Rafani).

V Mančuškově tvorbě se objevuje několik základních témat, která se dotýkají intimních vztahů zobrazovaných pomocí výjevů z každodenního života a zároveň téma umění, skrze nějž je možné studovat různé otázky filozofického, sociálního i osobního charakteru. Mančuškovy práce tak nesou do jisté míry osobní stopu i obecný přesah. Vyprávění osobního příběhu a zároveň zájem o mechanismy vyprávění vedlo Mančušku od používání textu, přes filmové postupy až po divadelní formát. Na formální otázky, jež si Mančuška kladl, přicházejí odpovědi poukazující na neoddělitelnost jakýchkoli vyjadřovacích mechanismů od konstituce jedince i společnosti, za něž je možné dosadit Jána Mančušku a umělecký provoz s jeho sociální, ekonomickou, politickou a historickou rovinou. Filmy, instalace či divadelní performance Mančuška přizpůsoboval pokaždé konkrétnímu prostoru. Ústředním konceptem proměny prostoru byl v jeho tvorbě „pohyb“, který naplňoval vizuálně, sémanticky, architektonicky či skrze tělo. Z hlediska kontextu pohyblivého obrazu je možné již v Mančuškových pracích s textem spatřovat reference k pohyblivému obrazu, a to sice k prekinematografickým „nástrojům“ (např. vytváření iluze pohybu pomocí světel a stínů či "kukátkovité" individualizované diváctví). Tyto textové instalace tvořily vyřezané texty do desky umístěné před skutečnou zdí galerie. Prostor mezi oběma stěnami byl částečně osvětlen skrze otvory vyřezaných písmen, které sloužily zároveň jako kukátka (např. …a zase zpět, Moravská galerie, Brno, 2004; Reed It!, Galerie Andrew Kreps, New York, 2006). Jako objekty využil Ján Mančuška ve svých instalacích také filmový pás (např. Ten druhý, 2007; Tatlinova věž, 2010) a statický promítací stroj pro 35mm film (Vrah bez příčiny, 2006). Pohyblivý obraz jako záznamové médium využil ve spolupráci se Zbyňkem Baladránem (dokument VIDE, 2003). Společně se švédským umělcem Jonasem Dahlbergem se zajímali o filmový jazyk, který tematizovali v několika instalacích (např. instalace The First Minute of the Rest of a Movie, Kunstverein, Bonn, 2005). Mančuška realizoval rovněž kreslený animovaný film Invisible, který ale jako site specific umění trvale instaloval v otevřené krajině (soukromý pozemek majitele díla, New York, 2009). Speciálně pro kinosál realizoval Ján Mančuška projekt s názvem Jestli je na mě něco dobrého, jsem to jen já, kdo to ví (kino Světozor, Praha, 2007), v němž kombinoval projekci s divadelní performancí.

Největší Mančuškovou samostatnou prezentací v Čechách byla výstava Jihozápadní sloup a jeho stín na začátku novely (tranzitdisplay, Praha, 2008), kde ve speciálním uspořádání představil tři nové práce společně s díly, která od roku 2006 vystavoval v zahraničí. O rok později byla jeho instalace o několika projekčních plochách s názvem Odlesk zahrnuta do výstavy Po sametu (Galerie Dům U Zlatého prstenu, Praha, 2009). K některým svým pracím se Ján Mančuška vracel i v nových instalacích, ale vždy z nové perspektivy, která se opírala o konkrétní lokální a aktuální situaci daného výstavního prostoru a svého nového záměru. Ján Mančuška vystavoval především v zahraničí, ale neztrácel lokální kontakt, který udržoval i formou komentářů (především v rozhovorech pro různá média). Usiloval o radikalitu ve výtvarném i občanském projevu. V roce 2011 mu německé nakladatelství Hatje Cantz vydalo katalog s texty Karla Císaře, Katrin Meder a Hilke Wagner reflektujícími Mančuškovu práci s textem a filmem v architektonickém prostoru galerie. Katalog obsahuje rovněž unikátní záznamy půdorysů Mančuškových autorských instalací.

Text: Sylva Poláková

↓ více

Díla umělce

Ján Mančuška