Na začátku úvah nad výstavou Moving Image byla představa Fiume jako osy. Název Fiume odkazuje k anarchisticko-utopickým kořenům spojeným s republikou, která se na konci první světové války odehrávala jako jeden velký karneval pod vedení maestra D´Annunzia. Fiume je každopádně synonymem něčeho nestabilního, ne-daného, je příslibem budoucích věcí. Zároveň je synonymem jednoznačnému přitakání akci (nakonec zabrat určité území a několik let nad ním držet správu si žádalo přece jen trochu víc než jen básnění). S tímto étosem také původně Fiume v roce 2005 vzniklo. Kolektiv, v kterém na počátku figurovali Filip Cenek, Jiří Havlíček, Prokop Holoubek, Magdalena Hrubá a Petr Strouhal si za cíl kladl vytvoření otevřené produkční platformy, která se nemezuje na jediné médium nebo téma. Základem pochopitelně byly předchozí spolupráce, jež vzešly ze společného pohybu v prostoru Fakulty výtvarného umění v Brně, respektive okolo Ateliéru video, kde na počátku této dekády působila jako vedoucí Keiko Sei, a následně také Ateliéru multimédia.
Fiume tedy od počátku nebyl kolektiv organizovaný kolem nějakého estetického programu, byť bylo zcela přirozeným důsledkem komunikace a spoluprací, které na základě jeho existence vznikaly, že se v pracích jednotlivých umělců dají vysledovat příbuzenství, sledování obdobných cílů a využívání obdobných postupů. Charakteristickým znakem Fiume, ale potažmo celé brněnské scény, kterou tato výstava zachycuje, je pohyb napříč oblastmi výtvarného umění a hudby. Prokop Holoubek, který vedle Fiume začal věnovat energii především brněnskému občanskému sdružení Fléda, a v jeho rámci pak zvláště přípravě multižánrového festivalu New New, je zároveň členem skupiny Midi lidi, o jejíž vizuály se starají Magdalena Hrubá, Filip Cenek a Jan Šrámek aka VJ Kolouch. Jiří Havlíček (společně s Filipem Cenkem) připravoval vizuální sekci prvních dvou ročníků festivalu New New, Filip Cenek se na organizaci festivalu podílí dodnes. Na Flédě také svého času pravidelně hrávali Fiume DJs (Jiří Havlíček a Prokop Holoubek). V roce 2006 předala Jana Kalinová svůj galerijní projekt – brněnskou Galerii Eskort – Jiřímu Havlíčkovi a Petrovi Strouhalovi, kteří tak působili jako „fiume curators“ … v udržování ideje Fiume jako produkční platformy pokračují v současnosti především Filip Cenek s Terezou Sochorovou. Na počátku jejich produkční spolupráce byl projekt Balika, DVD disk s 18 animacemi umělců z brněnského okruhu (z nichž je velká část na této výstavě zastoupena), které vycházejí z šesti kreseb, které T. Sochorová přivezla z pobytu v Rovníkové Guinei. Tento projekt má nejen výrazný participativní, ale také charitativní charakter – výtěžek z prodeje DVD putuje k organizaci zajišťující v této oblasti adopce na dálku… Pod hlavičkou Fiume jsou organizovány pravidelné prezentace umělců pracujících s médiem videa „Videotime“ v Moravské galerii v Brně, výstava Jana Žalia, která doprovodila letošní festival New New, byla rovněž kurátorsky podepsána kolektivem Fiume. Je tu plán vydávat drobné publikace, minimonografie, které by představovaly práci autorů brněnského okruhu. Jednoduše hlavička Fiume je využívána tam, kde jedná spíše o produkční nebo „neumělecké“ aktivity (jako je například řešení grafiky a vizuálů pro různé akce, mezi kterými stále významnější místo zaujímá olomoucký festival PAF..
V roce 2004 se na FaVU začala formovat skupina umělců, jejichž zájem se soustředil především na oblast počítačové animace, případně realizace interaktivních audiovizuálních instalací nebo VJingu. Anymade od počáku tvořili Petr Kocourek, Filip Nerad, Jan Šrámek a Jan Žalio, později se přidal Petr Cabalka, na čas byla součástí tohoto kolektivu Lenka Kočišová; několik výstav bylo spojeno s hostováním dalších studenů FaVU, jako byli Tomáš Bárta nebo Vendula Chalánková. Na rozdíl od Fiume, které jak bylo řečeno, fungovalo především jako produkční platforma (jež ovšem dlouho nedokázala naplnit své ambice, jelikož nedosáhla na status občanského sdružení a nemohla tak fakticky participovat na grantových pobídkách a dalších možnostech práce s veřejnými zdroji), bylo Anymade od počátku formulováno jako umělecká skupina zaměřená na téma animace v širokém slova smyslu. Charakteristické pro ni bylo a je prolínání individuální tvorby s přesahy ke spolupráci, která může nabýt různých dílčích podob, případně se odehrává na platformě skupiny jako celku. Po několika letech společného vystavování se v průběhu roku 2008 aktivity Anymade jako umělecké skupiny utlumily. Jan Žalio a Petr Kocourek se začali orientovat na individuální práci, respektive na spolupráci na jiném půdoryse. Petr Cabalka, Filip Nerad a Jan Šrámek pak během tohoto roku nastartovali projekt grafického studia Anymade studio. Už to, že se do názvu promítl název umělecké skupiny, svědčí o jasné identifikaci této trojice s uměleckým prostředím. Grafická práce Anymade studia by v ideálním případě měla generovat dostatečné materiální zázemí pro volnou tvorbu realizovanou pod stejnou hlavičkou, respektive individuálně.
Vedle Ateliéru video prošla řada umělců zastoupených na této výstavě Ateliérem multimédia (vedeného do letošního roku Richardem Fajnorem, který byl předtím asistentem v Ateliéru video u Keiko Sei): Ivo Hos, Filip Nerad, Tereza Sochorová, Petr Strouhal, Veronika Vlková, Lenka Žampachová. Ivo Hos, Michal Kindernay, Petr Kocourek a Jan Žalio uskutečnili především v roce 2006 řadu společných audiovizuálních performancí „Catophone“, jejichž podstatou byla vícekanálová projekce, generovaná na místě jako neopakovatelný originál. Lenka Žampachová patří do okruhu absolventů brněnské FaVU, kteří se aktivně věnují VJingu – v této oblasti opakovaně spolupracovala s Lenkou Kočišovou, která se zhruba dva roky také podílela na aktivitách skupiny Anymade. Veronika Vlková si během studia na FaVU vytvořila nezaměnitelný rukopis – především v malbě a kresbě. V posledních letech se ovšem začala výrazněji orientovat na video, kde většinou přistupuje ke spolupráci. Tereza Sochorová během několika minulých let natočila velké množství materiálu, často v exotických oblastech (Island, Peru nebo rovníková Afrika). V postprodukční fázi pak spolupracuje s Filipem Cenkem, jejich autorský dialog je často implicitně obsažen v samotném strukturování materiálu, respektive proniká přímo do obsahové roviny práce.
Výstava zahrnuje také trojici studentů Ateliéru intermedia. V ateliéru vedeném Václavem Stratilem a Filipem Cenkem jako asistentem můžeme sledovat další pokračování, rozvíjení a přesměrovávání spoluprací, respektive aktuální přehodnocení některých formálních postupů, které jsou v „tradici brněnského videa“ přítomné dlouhodobě. Vojtěch Vaněk pracuje jednak na vlastních animacích, které se nápadně liší od divočejšího stylu např. Jana Žalia. Příbuznost bychom měli hledat spíše u téměř statických animací Petra Strouhala, které od diváka vyžadují zklidnění a ochotu připravenost k zaujetí detailem. Kromě této „digitální práce“ se pak Vojtěch Vaněk několik let zabývá instalacemi, respektive vytvářením propracovaného prostředí, do kterého lze zasadit dynamický obraz (ať už promítaný nebo vysílaný nějakou obrazovkou). V posledním roce tuto strategii rozpracovává ve spolupráci s Janem Šrámkem. Charakteristická flashová estetika Šrámkových animací je tak transponována do 3D a slouží zároveň jako pozadí pro další animaci. Adéla Sobotková během posledního roku urazila kus cesty od malby k animaci a instalačním řešením. V tomto pohybu a také v zájmu o svět snů, exotiky, někdy s lehkým noir nádechem, je blízko práci Veroniky Vlkové, s níž se v posledních měsících setkala v několika výstavních projektech. Petra Hermanová pracuje důsledně s médiem videa, jeho formálními možnosti, respektive s tím, jak se formální postupy, umožněné stále propracovanější technologií digitální postprodukce, promítají do možností narace. Na rozdíl od inklinace k low-fi, která je charakteristická pro celou řadu umělců zastoupených na této výstavě (práce s meotarem, tabletem a nejjednodušším kreslicím programem, ručně kreslenou a pak digitálně rozpohybovanou animací, zrnivým 8mm filmem…), pracuje Petra Hermanová se všemi dostupnými možnostmi digitální technologie – dospívá přitom (co se diváckého prožitku týče) k velmi podobným výsledkům.
Jan Zálešák
Text: Jan Zálešák
doprovodný text k výstavě
Poslední aktualizace: 11. 11. 2011